Milan Trachta: Jsem Straight Edge, ale někdy si otevřu birella

Hudebník, moderátor a punker Milan Trachta navštívil v dubnu zlínský festival Skrz Prsty, kde hovořil o tom, že ne všichni punkeři holdují alkoholu a jiným návykovým látkám. Trachta se totiž řadí ke hnutí Straight Edge. V rozhovoru přiblížil specifika tohoto životního stylu, který se vymyká zaběhlým představám o muzikantském a bohémském životě.

 

 

 

Co je tedy Straight Edge?

Straight Edge je myšlenkový směr v rámci hardcore punkové scény, ne ani tak vyloženě hnutí nebo nějaká subkultura, semknutá komunita. Je to skutečně hlavně myšlenkový směr, který je založený na abstinenci od návykových látek včetně alkoholu a tabáku. Tedy ti co se označují za Straight Edge, nepijou alkohol, nekouří cigarety.

Je možné někam zařadit vznik tohoto hnutí?

Vzniklo to na začátku 80. let ve Washingtonu D. C. jako reakce tehdejší hardcore punkové scény na destruktivitu, která byla způsobená drogami obecně v rock’n’rollový muzice. A tak určitá skupina lidí přišla s myšlenkou toho, že oni se chtějí bavit dál, stejným způsobem jako se na těch koncertech baví do teďka, samozřejmě ty koncerty byly hodně divoký, celá ta komunita, byla hodně divoká. Hardcore punk byl vždycky postavený na emocích, takže je to fakt velká jízda, ale že k tomu ty drogy a alkohol nepototřebujou, a že naopak to může dopomoct k tomu, aby ty věci dělali ještě trošičku aktivněji, totálně po svém.

Nicméně hardcore punk bylo vždycky hnutní mladých, takže se přišlo s myšlenkou tzv. all ages shows, kde se ta komunita snažila přesvědčit provozovatele klubů, ať tam pouští lidi, kterým ještě nebylo jednadvacet, a to že jim nebudou nalívat, se nakonec vyřešilo tím, že jim na zápěstí kreslili velký černý X.  Když někdo měl tuhle značku, tak mu na baru nenalili alkohol. Lidi říkali, my nechceme jít do toho klubu chlastat, chceme jít na koncert a bavit se s těma kámošema, a tak se našla tahle ta cesta. A z toho X se pak stal symbol tý abstinence, symbol Straight Edge. Začali si ho na ruku kreslit i lidi, kterým už jednadvacet bylo, jako vyjádření toho že nepijou. Já si to na koncertech občas kreslím taky.

Proč zrovna název Straight Edge?

Název je podle songu od kapely Minor Threat, který napsal zpěvák Ian MacKaye někdy v roce 1981 a zpívá se v tom textu o tom, že má lepší věci na práci, než někde sedět a čuchat lepidlo, nebo kouřit trávu a zpívá „I’ve got straight edge, I’ve got better things to do“. A ten výraz pro abstinenci se rozšířil jako nálepka pro celý ten myšlenkový směr. I když on na začátku říkal, že ten song nepsal proto, aby odstartoval nějaký hnutí. Bylo to prostě jeho osobní postavení k drogám.

Je spousta abstinentů, vegetariánů, lidí co návykové látky odmítá. Ale chodí na například na popové koncerty, takže se nemůžou označit za Straight Edge, protože je tento směr spjat pouze s punkovou hudbou?

Přesně tak. Málokdo, kdo se označí jako Straight Edge pakliže se necítí být součástí hardcore punkové komunity. Někteří ani nevědí, že vůbec nějaký Straight Edge existuje. Takže Straight vzniklo v hardcore punku, je spojený s hardcore punkem a 99,9 procent lidí, který se označí za Straight Edge, tak má nějaký povědomí o tomto směru a cítí se být součástí této komunity. Ale zase na druhou stranu Straight Edge je hodně o osobní svobodě, paradoxně to může spousta lidí vnímat úplně opačně, že je to soubor nějakých pravidel.

Takže nemáte žádné „desatero“?

Ne, ne, nic takovýho neexistuje. Samozřejmě, když někdo chlastá a tvrdí o sobě, že je Straight Edge, je to nesmysl, ale já za ním nepůjdu a nebudu ho odnikud vyškrtávat. To prostě není žádný klub. Zapojit se může kdokoliv. Kdo není rasista, nějaký nácek, homofob, tak je tam vítanej, a tohle je ta důležitá věc a vždycky byla důležitější než nějaká abstinence. Kdokoliv chce jenom nahlídnout a má pocit, že by ho to mohlo nějak ovlivnit, nebo je jenom zvědavej, tak na těch koncertech to nikdy nefungovalo tak, že když tam přijde, někdo z venku tak ta komunita má nějakou potřebu ho vystrčit.  Nebo já aspoň doufám, že to tak je.  Pro mě tohle bylo vždycky hrozně důležitý.

Ale záleží i na tom, s čím tam ten člověk přichází a jak k tomu přistupuje. Ve chvíli kdy se tam chová nepatřičně, někoho ohrožuje, omezuje nebo se prostě chová hnusně, tak přijde asi adekvátní reakce. Ale jak říkám, v tomhle tom ohledu to je jako fuk, jestli je někdo Straight Edge nebo není.

A máte nějaké povědomí jak velká je v Česku komunita?

Nemám. A je mi to vlastně úplně jedno. Nemám o tom povědomí, protože je mi to úplně fuk.

Když člověk nechodí do hospody, nepije, nebere drogy, tak má spoustu volného času. A musí ho nějak vyplnit. Jak nakládáte se svým časem vy?

No já jsem měl spoustu volného času, a ten fór je v tom, ho nějak vyplnit, jinak než chodit do tý hospody. Takže teď už vlastně volný čas nemám.

Mám několik kapel, organizuju koncerty, spolupodílím se na provozu jedný veganský kavárny, pak taky na provozu obchodu s deskami a knížkami, mám pořad na Českém rozhlase, taky se snažím do toho nějak sportovat, nebo jezdit někam do přírody, takže je toho docela dost, a teď sedím ve Zlíně a dělám rozhovor.

Jak se vám líbil festival Skrz prsty, který se konal v dubnu?

Je super! Byl jsem překvapenej velmi mile, kolik lidí si vlastně našlo cestu na ty přednášky, na ty dvě který jsem viděl, zcela dobrovolně, nikdo nedostal ze školy příkaz, že sem musí jít. Sám mám vždycky malinko trému protože nejsem nějaký profesionální řečník, který jezdí někam na přednášky.

Jenom máte pořad v rádiu…

No, já mám tu interakci docela ve finále rád. Rád se poznávám s novýma lidma. Rád jsem konfrontovanej s otázkma, který běžně třeba nedostávám, v rámci fungování nějaký hardcore punkový scény, kde už všichni všechno slyšeli a znaj. A na takových akcích je to vždycky takový zajímavý. Je to pro mě docela sebereflexe a možnost utřídit si znova nějaký myšlenky, zkusit vysvětlit co si myslím, proč si to myslím, jak jsem k tomu dospěl. Beru to jako věc, která mě posouvá dopředu, protože si myslím, že mluvit s lidma je opravdu důležitý.

Lidi by spolu měli mluvit a hlavně by měli nacházet způsoby jak spolu mluvit „normálě“, ne jen pomocí citoslovců a výkřiků někde na internetu. Myslím, že tohle je strašně důležitý, vytvářet reálnej kontakt a jsem rád, že se tohle děje a že toho můžu být součástí.

Jak byste porovnal účast lidí na přednášce s účastí na vašich koncertech?

No my to máme na těch koncertech dobře, ale nám je celkem jedno kolik lidí přijde. Jako lidi chodí na koncerty, ale nejsou to zase nějaký tisíce. Třeba teď domlouváme koncert někdy na podzim v Krupce v severních Čechách, kde jako budeme hrát v místnosti, která má rozměry většího obýváku. Takže my to jako fakt neřešíme, jestli hrajeme pro deset lidí nebo pro pět set.

A píšou vám ještě kamarádi, jestli nezajdete na jedno?

Nepíšou, možná dřív, že někdo udělal takový fórek, ale já už si to ani nepamatuju. Ono v tý partě lidí, ve který já se hodně pohybuju, tak píšou třeba, pojď na kafe, pojď si zahrát fotbal. Ale smska pojď na pivo, mi asi nepřišla nikdy. Přiznám se ale, že někdy v létě zajdu na birella.

Takže jediná návyková látka, které se oddáváte je káva?

Ano a čaj taky, mám kavárnu, takže je to v pohodě, to kafe prostě beru, i cukr je svým způsobem droga. Já jsem si po dlouhé době koupil veganskou čokoládu. A ta je mimochodem skvělá.

Na jakou otázku byste na rád odpověděl a nikdy se vás nezeptali?

Možná paradoxně jestli je těžký nepít. Je to taková jednoduchá otázka, nabízí se, ale nikdo se na to neptá.

Já myslím, že to není těžký. Mnohdy je důležitější vědět, co nechce člověk dělat a proč. A z toho třeba vyplyne, co dělat chce. Přemýšlet tímhle způsobem občas není úplně jednoduchý. Není to ani úplně pohodlný, ale je to důležitý.

Autor: Aneta Oulehlová

Převzato s laskavým svolením z www.zlinskynocnik.cz