Richard Krajčo: Každý je tu proto, aby něco přinesl
Kapela Kryštof dlouhodobě plní česká rádia a boduje v hudebních soutěžích jako je třeba Anděl. Jejím frontmanem je herec, zpěvák a nositel ceny Thalie, Richard Krajčo, který donedávna účinkoval v Národním divadle. V přiloženém videu najdete kompletní znění rozhovoru včetně otázek o divadle, politikaření i o tom, jestli skupina Kryštof bude kandidovat ve volbách.
Chystáte po společných písních s Tomášem Klusem a Jarkem Nohavicou opět spolupráci s nějakým kolegou?
Asi ne. To byly takové dvě spolupráce na desce Inzerát. My jsme samozřejmě klukům vybrali pěkné songy, o to víc jsme taky rádi, že o ně i rádia zavadila, že to hrají. Když dáváte tu písničku dohromady, tak vůbec netušíte, jestli to bude rádiový song nebo ne. Navíc Cesta s Tomášem Klusem má šest minut, takže u té jsme předpokládali, že to žádný rádiový hit nebude.
Má podle vás hudebník spíš bavit, nebo předávat nějaké sdělení?
To je věc, o které se diskutuje tisíce let. Já si myslím, že každý tady je proto, aby něco dělal, aby něco přinesl. Takže když jste třeba zemědělec a chodíte večer do hospody mezi své kamarády, tak si s nimi taky povídáte, co se vám líbí, co ne a muzikanti a herci dělají to samé, akorát jsou více vidět. Myslím si, že některé lidi to irituje, protože je vidět není nebo to irituje lidi, kterým se ten názor prostě nelíbí. Podle mě každý občan, který je volič, plátce daní, žije v tomto státě,nebo v jakémkoliv jiném má stejné práva, ať už je to herec, zpěvák nebo rolník se může se vyjádřit k čemu chce, pokud tím neomezuje práva někoho jiného.
Čím si udržujete energii, abyste odehrál tolik koncertů?
Tak jednak hrajeme už dvacet let a takto profesionálně prakticky dvanáct let pořád. Občas si dovolíme nějakou pauzu, tří až čtyřměsíční. Jednou jsme si dali pauzu rok a půl a soustředili jsme se jen na přípravu turné, na nahrávání desky a točení klipů. Nechtěli jsme to brát jako, že se to prostě nějak splácá a zase se vyjede, ale aby to mělo nějakou úroveň. Takže ta pauza byla trošičku delší a tím, že jsme ten rok a půl nehráli, tak jsme sbírali energii a sílu. Teď se nám to vyplácí, nejen tím, jak k těm koncertům přistupují fanoušci, ale taky v tom jak nás to zase strašně baví a jak si to zase užíváme.
Internetem prolétla před časem anketa, která ukázala, že mladí lidé dnes příliš nemají povědomí o tom, co se stalo v srpnu 1968. Vy jste se na sociálních sítích nad takovým výsledkem zhrozil, čím to podle vás je?
Určitě je to svým způsobem v té generaci, která teď vyrůstá a ve společnosti obecně. Já bych to neházel jenom na školu nebo jen na rodinu, protože ty věci jsou propojené. Nemyslím si, že člověk má vědět všechno. Ale je prostě pár určitých bodů novodobé historie, která nás vlastně ještě neustále ovlivňují, a ty je potřeba znát. Mladí by měli vědět, že nás tady okupovala sovětská armáda a vojska varšavského paktu. Díky Twitteru jsem narazil na účet Srpen 1968, kde, ač jsem o tom hodně věděl, teprve teď sleduju, co se vlastně opravdu dělo, jak vznikla Modlitba Marty Kubišové, kolik lidí a kde zastřelili, jak probíhala politická jednání. Přijde mi to úplně šílené, že to bylo před pár lety. Když se dívám, co máme dnes v politice, tak si říkám, že se blížíme k něčemu takovému, jakože necháváme jiné rozhodovat za nás a pokud se nepoučíme z těch minulých chyb a nenabereme sílu, tak to nemusí být pro nás dobré. Tak mě mrzí, že vám jednadvacetiletý člověk řekne já nevím, co bylo v srpnu 68.
Nemrzí vás odchod z Národního divadla v roce 2013?
To víte, že mě to mrzí, ale já jsem k tomu přistoupil tak, že mě taky mrzí to, jak stát s takovými věcmi zachází. A to nejen s národním divadlem, které je určitým symbolem našeho národa, ale vlastně s tím vším kolem nás. Jak máte pocit, že se rvou o maso u kosti, jak přehlížejí ty lidi, kteří tady žijí a pracují. Vlastně zjistíte, že je to napříč politickým spektrem, že to dělá jek levice, tak pravice, když se zklamete u jedné, tak se o pár chvil později zklamete i u druhé. Hrozně těžko se hledá východisko v tom, jak tady ty věci fungují. Já si jen jednoduše řekl, že nechci být zaměstnancem státu, který takto hospodaří s jedním z největších pokladů, která má. Tento stát pro to divadlo nemá žádnou vizi, žádnou koncepci, politikaří i na divadle. Nikdo mi nedokázal vyvrátit, že to tak není, když nad tím člověk přemýšlí, tak ta jedna miliarda dotací, která tam je, je zajímavá. A pravděpodobně proto se to děje, protože jinak si to člověk vysvětlit nedokáže. Jinak by přece národní divadlo mělo mít nějaké umělecké směřování. Taky je divné, že při nástupu nové vlády se střídá ředitel Národního divadla a dosazuje se tak, aby byl co nejvyhovující, ale já se ptám pro koho. Pro národní divadlo, pro kulturu nebo pro někoho, komu to má něco přinést?
Často hrajete hry od Shakespeara. Je ještě nějaká role, po které toužíte?
Já jsem na ty shakespearovské postavy ještě relativně mladý, to zásadní, co jsem chtěl, jsem si zahrál, což byl Richard III. a Hamlet. Já si ještě počkám na toho Cyrana od Rostanda. Jinak už nemám vysněné hry, protože za tu dobu, co jsem u divadla mě potkalo tolik neznámých věcí, ale tak fantastických, jako je třeba teď Denny v Deštivých dnech, které hrajeme v Ungeltu. O nich nemá člověk ani páru, ale naplní je v té hře mnohem víc než třeba ta klasika, ikdyž se jedná o aktuální novou věc.
Které ocenění pro vás více znamená Thálie nebo Anděl?
Thálie si vážím hrozně moc. Ono se to ale nedá spojovat. To jsou dva úplně jiné obory. Anděl je vlastně pro nás pro všechny kluky z kapely. Thálie si myslím, že taky náleží napůl mě a napůl Davidovi Švehlíkovi. Je to opravdu jiný obor a nedá se to srovnávat.
Máte nějakou osobní vzpomínku na Zlínsko?
Já jsem tady točil Znamení koně. Takže jsem tady trávil půl roku času. Na hotelu hlavně. Říkal jsem si, že je to tady hrozně hezké, ale že na hotelu ve Zlíně už půl roku bydlet nechci. Jiná vzpomínka je, že tady byly dva kluby, nevím, jestli ještě stále fungují, které měly v backstagi vířivou vanu. To bylo fenomenální, protože nikdo jiný v Česku to neměl, takže na to vzpomínáme s nadšením.
Napsáno pro www.zlinskynocnik.cz