Sto zvířat: Lidi si nejdřív mysleli, že SKA znamená sportovní oddíl
Sto zvířat jsou jedna z nejstarších SKA kapel u nás. Působí již pětadvacet let. Nejen díky žánru SKA, ale také vysokému počtu hudebníků v obsazení se tato kapela stala netradiční. Vyzpovídali jsme dva členy, kteří jsou v kapele již od samého začátku, Janu Jelínkovou a Jana Kalinu.
Je možné Vás považovat za průkopníky SKA v Česku? Co Vás v roce 1993 přivedlo k tomuto žánru?
Přišli jsme tehdy s Tomášem Vlkem na základní školu, na které učila Jana. V té době málokdo znal reggae a SKA. My jako kapela jsme skládali pouze obyčejné písničky. Poté za námi přišel František Vyskočil a zeptal se, jestli nechceme hrát SKA. Dlouho jsme přemýšleli, co napsat na plakát Sto Zvířat a nakonec jsme se rozhodli pro SKA music. Nejprve si lidé mysleli, že SKA znamená sportovní oddíl, za nějakou dobu se povědomí lidí naštěstí změnilo.
V poslední době koncertujete nejvíc za celou dobu Vašeho působení, čím to podle Vás je?
Za prvé si nemyslím, že počet koncertů ovlivňuje kvalitu kapely. Není moc kapel v Česku, které působí čtvrt století a odehrají ročně takový počet koncertů. Začínali jsme od nuly, hledali jsme garáž, snažili se vybudovat si cestu hudebním průmyslem. Nakonec se to slušně podařilo. Máme z toho obrovskou radost, podporují nás mladí lidé, skládáme nové písničky a co je nejdůležitější, stále nás to strašně baví.
V předchozích třech letech jste měli rok od roku více koncertů. Překonáte i letos loňský počet?
Já se bojím, že ano. Snažím se to zastavit, ale nevím moc jak na to, protože jsem v kapele jediná žena.
Jana je pro nás lakmusovým papírkem. Mohli bychom hrát ještě častěji než hrajeme, ale Jana chce mít čas i na svou dceru. Myslím, že letos to bude horší než loni. Na druhou stranu až půjdeme dolů, tak na toto budeme vzpomínat. Já chci radši přes sto koncertů každý rok.
Otázka na Janu Jelínkovou: Jste jedním ze zakládajících členů a jedinou ženou v kapele. Jak se vám tato pozice líbí a co Vás na SKA v kapele baví už dvacet pět let?
Líbí se mi právě to, že jsem s tak vtipnými lidmi. Kapela se v průběhu let změnila, ale již devět let jsme v této sestavě. Jsme fakt fajn rodina. Vyjdeme si vstříc, zasmějeme se spolu. Už si neumím představit, že bych byla v kapele se ženami, i když se mě na to všichni stále ptají. Možná je to tím, že jsem učitelka a tam je samý chlap. Velice si užívám „chlapské“ zázemí.
Objíždíte řadu festivalů. Je některý z nich Váš nejoblíbenější?
Nemůžeme říct, který by byl nejoblíbenější, samozřejmě jsou obrovské jako je Rock for people a Trutnov a pak jsou také ty menší. Nemůžeme na to odpovědět, protože každý z nás si prožije ten svůj příběh na tom konkrétním festivalu. Samozřejmě mě těší, že v pátek hrajeme na obrovském festivalu pro 20 tisíc lidí a v sobotu pro 5 tisíc a následně zase pro tisíce. Jestli teda dokážu za celou partu odpovědět tak prostě ne. Máme rádi festivaly a tečka.
Co se od roku 1990 nejvíc změnilo pro kapelu s tak velkým počtem členů?
Nejvíc se změnilo to, že jsme se rozrostli, nezačínali jsme tak. Začínalo nás šest, postupem jsme se rozrostli do desíti členů a snažíme se to udržet, protože Honza stále chce přibírat členy nové, ale to už se nedá. Někdy se ale stane, že je nás na pódium dvanáct, někdy i třináct. Nelze založit v roce 1990 kapelu a čekat, že letos to bude pořád stejné.
Na začátku byly tři holky a jediná Jana vydržela. Idea je ale pořád stejná, dělat dobrou muziku, šlapající a taneční. A počet členů na to nemá vliv.
Jaký je Váš názor na stahování hudby? Dá se ještě dnes uživit prodejem alb na CD?
My se tím živíme, takže nás to moc netěší. Chápeme to, život je pestrý a otevřený, ale aspoň na nájem peníze potřebujeme. Vždyť přece originál je originál. Snažíme se publikovat to, co je pro lidi zajímavé.
Jednou z oblíbených skladeb z Vašeho repertoáru je píseň Podpaží. Zpívá se v ní „srůstá, srůstá moje podpaží…“ Jak vznikl její text?
Toto je jeden z mála textů, který koresponduje s fašismem. Hlavní myšlenka je, že nikdy nebudeš hajlovat, když ti srůstá podpaží. Mnohdy se v našich textech objevují krásné myšlenky, že si nejsem úplně jistý, jestli to tvůrce Tomáš takto myslel. Každopádně to byla osudová píseň, se kterou jsme byli v Americe. Myslím si, že Tomáš nemyslel, že tato jednoduchá sloka, může oslovit takové množství lidí.
Napsáno pro www.zlinskynocnik.cz