Tereza Kutrová: Chci posunout českou hudbu o krůček dál
Tereza Kutrová patří mezi mladé umělce ze Zlínska. Tato zpěvačka a autorka měla v uplynulých týdnech koncert na zámku v Holešově a druhý v Otrokovické besedě. Při této příležitosti jsme se rozhodli ji vyzpovídat.
Začneme tím aktuálním, proč ses rozhodla právě pro Otrokovice a Holešov?
Jednoznačně kvůli prostorům. Jsou naprosto odlišné, ale spojuje je důležitá věc – černé klavírní křídlo. V Holešově na zámku se diváci zažili komornější atmosféru a v Otrokovicích naopak větší show i obsazení. V obou městech náš koncert dostal záštitu starosty a v Otrokovicích i místostarosty, radnice nás v tomto projektu podpořily i finančně.
Co návštěvníci tvých koncertů slyšeli?
Jak veselou, tak smutnou, přemýšlivou i rytmickou hudbu. Obzvláště tyto dva koncerty byly spíš romantické. Atmosféru dodajly jak smyčce, klavír, vokály, tak i nádherné prostory a svíčky kolem. Na koncertě v Otrokovické Besedě také každý druhý divák dostal bublifuk, který se používal při veselých písních.
V kampani ke koncertům byla řeč o nové generaci hudebníků, koho v okolí ještě vnímáš jako její reprezentanty a proč?
Ano, rozhodla jsem se své spoluhráče shrnout do názvu Nová generace hudby. Napadlo mě to z čista jasna, protože neznám ve svém okolí nikoho, kdo by chtěl dělat hudbu v tomto směru a s úmyslem jaký máme my. Navíc jsme zástupci hned několika hudebních oborů, jak klasického, tak populárního zpěvu, hry na smyčce a podobně. Samozřejmě pokud tento pojem rozvinu do většího měřítka, byl by to dost subjektivní pohled mluvit o těch které vnímám já, je tu spousta dalších mladých talentů, ale ty si pak každý už doplní sám, podle libosti. na koncertech mě budou doprovázet vokalistky, houslistky, violoncellistka a zazní i piano nebo třeba cajon.
Jak by ses charakterizovala jako zpěvačka?
Jako zpěvačka i skladatelka se zatím hledám, nedokážu přesně určit svůj směr, zařadit se k něčemu. Zpívám to, co skládám, skládám to, co přirozeně cítím a cítím nejen to, co prožívám já, ale co prožívají druzí. Dlouho jsem bojovala s tím, že můj hlas je příliš jemný, vysoký a měla jsem problém najít skladby, které by mi vyloženě pasovaly. Když jsem začala skládat, bylo to vysvobození. Mohla jsem si ušít vše na míru, říct, nebo zazpívat svými slovy to, co si myslím. Konečně se mi zpěv stal přirozeným. Můj hlas najednou zesílil, objevily se nižší polohy, protože jsem se cítila dobře. Nikdo mi nemohl vytknout, jak mám svou píseň zpívat. Je to osvobozující. Chtěla bych, aby mě jednoho dne, někdo kdo se orientuje v oboru charakterizoval jako českou zpěvačku, která obohatila českou hudbu. Moje tvorba bude ale nejspíš přemýšlivá, zřetelně melodická, vokální, klavírní a přirozená.
Odkdy zpíváš a jak ses k tomu dostala?
Zpívám od malinka, jak by vám asi pověděla každá zpěvačka. Abych byla konktrétnější, raději řeknu kdy jsem se do hudby zamilovala. Pamatuju si to, jako by to bylo včera a často na ten moment vzpomínám. Jako malá jsem chodila do základní umělecké školy. Nejdříve do klavíru, později do zpěvu. Bylo to tehdy v mých osmi letech, kdy se mnou učitelé nacvičovali na vánoční koncert a já měla zpívat skladbu od Ilony Jurníčkové. Když jsem slyšela klavírní doprovod, tak mi přejel mráz po zádech a strašně rychle mi začalo bušit srdce. Nechtěla jsem v tu chvíli nic jiného, než zpívat. Nádherný pocit. Někdy se objeví i teď, je to taková první láska. Když ji potkáte/uslyšíte, zmrazí vás to, paralyzuje.
Jsi autorkou hudby i textu?
Ano, jsem. Texty mě baví a literatura celkově, poezie velmi. No a hudba je jasná, musí se to spolu snoubit, jinak to nejde. V tvorbě mě inspirují obyčejné věci, které normální, obyčejný člověk prožívá. Příroda, láska, rodina, přátelé, čas – ten je hodně inspirující, zážitky s ním spjaté.
Máš už vydané CD nebo ho chystáš?
Desku zatím nemám, pracuji na svých skladbách tak, aby budoucí CD bylo dostatečně kvalitní, nechci zatím nic uspěchat, nicméně vydávám prozatím své singly na Youtube společně s videoklipy.
Jsi z hudební rodiny? Podporují tě doma?
Hudební rodinu mám, ale spíš pasivně. Všichni máme hudbu rádi a cítíme ji. Většinu talentu jsem předpokládám, zdědila po svojí babičce, která za mlada zpívala a přednášela básně. Můj tatínek hrál v mládí dobře na kytaru a sourozenci mají také o hudbě lehký přehled.
Studuješ teď Pražskou konzervatoř. Změnil se tím tvůj hudební život?
Ano, poznávám hudbu více do hloubky, neberu ji na lehkou váhu. Nástup na Pražskou konzervatoř byl pro mě velký krok dál, dodal mi sebevědomí a nyní mi dodává hlavně potřebné informace a dovednosti. Poznávám sama sebe.
Jaké máš ambice a plány v nejbližší budoucnosti a kde se vidíš za pár let?
Mým největším snem, je posunout českou hudbu zase o krůček dál, stát se jednou ze všech těch skvělých osobností, které měly tu odvahu, kuráž a talent. Chtěla bych být jednou z nich. Ne pro obdiv, ale zkrátka proto, že to tak cítím a mám potřebu to udělat. Když o tom mluvím, tak mi skutečně buší srdce.
Napsáno pro www.zlinskynocnik.cz