VIDEO: Rozhovor s Matějem Ruppertem
Když v roce 2013 pořadatelé ankety Zlatý slavík vyřadili ze soutěže kontroverzního rappera Řezníka, na protest vrátil vlastní sošku, kterou tehdy získal. V následujícím rozhovoru se frontman kapely Monkey Business Matěj Ruppert k tomuto případu vrací a připodobňuje ho k úspěchu kapely Ortel. “Pořadatelé měli vyhlásit vítěze, ale nezvat tyto interprety na přenos. Taková hudba nepatří mezi slušné lidi, ani na televizní obrazovku,” říká Ruppert. Mimo to taky tvrdí, že Monkey Business nemají mezi českými funkovými kapelami konkurenci. “Bohužel,” dodává.
Jako malý jste působil ve folklorním souboru. Jak na to vzpomínáte?
Jedna věc je to dětství, protože na to každý vzpomíná rád. Na druhou stranu jsem nebyl úplně standardní dítě. Byl jsem dost divoký a nebyl jsem v kolektivech nejoblíbenější, takže mám pár nehezkých vzpomínek. Ale vesměs to hodnotím kladně. Navíc jsem tam zažíval první hudební ostruhy. Sice jsme nejezdili do zahraničí, ale hráli jsme v Praze a dalších městech, kam na naše akce přišlo okolo čtyř tisíc lidí, jako například na Vlčnovských slavnostech. Mám takový pocit, že jsem si možná tehdy vybral takové hvězdné manýry, které snad už dneska nemám, ale tehdy jsem je měl a nejsem na to úplně pyšný. Něco jako „Já jsem přece sólový zpěvák, tak nebudu dělat tohle a tohle, na to si vezměte někoho jiného, protože já jsem tady hvězda.‘‘.
Když jsme u těch začátků, vy jste kdysi vyhrál Caruso Show. Jak se dnes díváte na oblíbené pěvecké soutěže a zpěváky, kteří z nich vzejdou?
Tohle je problematická věc, v něčem to může být dobré a v něčem ne. Já si osobně myslím, že je úplně nejlepší, když to člověk zkusí tou normální cestou. To znamená, že se v určitém věku začne přátelit s lidmi podobného věku a hudebního cítění, nebo to ani nemusí být podobný věk, protože já jsem v kapele jeden z nejmladších. Společně začnou zkoušet po garážích a postupně si vybudují svojí pozici. Ta soutěž je výborná v tom, že vám dá okamžitou nárazovou popularitu, ale to vám stejně nepomůže přeskočit. Stejně si to budete muset udělat sám. Když si vezmeme nejúspěšnějšího člověka u nás, který vzešel z podobné soutěže, Anetu Langerovou, tak ona stejně potom lidem musela dokázat, že umí dělat svoje písničky a poctivé koncerty pro své fanoušky. Najít si lidi a dokázat jim, že není nějaká rychlokvašená celebrita, ale že je to opravdu člověk s hlubokým nitrem, ohromným talentem a že má lidem co říct. A taky to dokázala.
Vy jste v roce 2013 na protest proti vyřazení rappera Řezníka ze soutěže Zlatý slavík vrátil svou sošku. Jak vnímáte hranice v umělecké tvorbě? Jsou nějaké?
To je mimořádně složité téma. Myslím si, že jedinou hranicí je porušení zákonů v té dané zemi. Řezník žádné zákony neporušil. Mně osobně se jeho hudební tvorba nelíbí, nevyhledávám ji, ale to není předmětem diskuze. Nelíbí se mi spousta tvorby, která v Českém slavíkovi získává první příčky. To je ale můj problém. Stejně tak si ale myslím, že by to neměl být problém nikoho jiného včetně těch, kdo o těch cenách rozhodují. Sešel jsem se s panem ředitelem agentury, která slavíka pořádá, a myslím si, že jsme si to vyjasnili a do jisté míry mě pochopil. Stojím si za svým a to se potvrdilo v případě čelních pozic skupiny Ortel, kdy mi pan Těšínský volal a ptal se mě na můj názor. V podstatě to udělali správně, až na tu jednu věc.
A jak to tedy měli podle vás udělat?
On se mě ptal, co mají dělat v případě Řezníka, a já odpověděl, že mají dělat to, co mají dělat a to je vyhlásit vítěze, a tím pádem nijak nezasahovat do průběhu soutěže. Jediná výjimka by byla, pokud by se v soutěži objevil interpret, který svou tvorbou porušuje zákony této země, což se zatím nestalo, ani v případě Ortelu. Myslím si, že kapely jako je Řezník nebo Ortel není nutné zvát na přenos, a to jsem jim řekl. Měli vyhlásit vítěze, na jakém místě se umístil Řezník, předat mu cenu a zároveň v přímém přenosu říct, že se jim jeho tvorba nelíbí a přijde jim nevhodná na televizní obrazovku. Že ho nepozvou na předávání, cenu mu posílají a přejí vše dobré. Takhle podle mě měli postupovat i v případě Ortelu, protože si o něm myslím to samé, co si pořadatelé myslí o Řezníkovi. Taková věc nepatří mezi slušné lidi, ani na televizní obrazovku. Byla by ale chyba, kdyby je ze soutěže pořadatelé vyřadili jen proto, že se někomu nelíbí.
Monkey Business hrají sedmnáct let. Jakým posunem za tu dobu kapela prošla?
Co se týče hudby, udělali jsme hodně veliký posun. Určitě je to taky tím, jakou hudbu jsme začali pozorovat, ale to je přirozený vývoj a děje se každému. Spousta lidí nám říká, že první deska byla funky a pak už nic. Já to chápu, původně jsme byli hodně funková kapela a teď už nejsme skoro vůbec. I když funkový rytmus a užívání si života je v naší muzice pořád, hlavně naživo. Myslím si, že jsme hodně dobrá popová kapela a za to označení se absolutně nestydím. Každopádně v Čechách nemáme konkurenci. Bohužel.
Je podle vás v Česku ještě nějaká dobrá kapela hrající funk, ve které není Roman Holý?
Bohužel mám pocit, že vám nemůžu říct žádné jméno. Je tady spousta kapel, které mě baví a hrají jiné styly. Funková skupina tu ale není v podstatě žádná. To je hodně dané tím, že české kapely trošku ustrnuly v první polovině devadesátých let u toho, co se k nám s první vlnou funku dostalo. Díky Romanu Holému tady proběhla osvěta a i já jsem se kvůli němu začal zajímat o funkovou hudbu. Díky J.A.R. a Sexy Dancers. Takhle to má asi hodně lidí, i fanoušků Monkey Business. Naše kapela taky hodně těží z toho, co tady Roman s těmi dvěma kapelami dělali.
My vás vždy vidíme jen zpívat. Umíte i na něco hrát?
Velmi málo. Umím trošku na piano, protože jsem na střední probíral dudáckou kvintu. Učil jsem se dva roky na pozoun, ale od té doby jsem ho nevzal do ruky, takže se to nedá brát vážně. Sotva jsem po těch dvou letech uměl pár stupnic. Dechové nástroje jsou bohužel nesmírně těžké a já jsem nikdy nebyl vášnivý pracant. Jsem ale mimořádně virtuózní hráč na grumle (též brumle, pozn. red.).
Máte nějaký osobní zážitek z vystupování ve Zlíně?
Mám jich několik. Zažil jsem tu úžasný mejdan s dlouholetým kamarádem Jirkou Hudlerem, se kterým jsem se seznámil ve Vsetíně. Tehdy tam jako mladý kluk hrával, než se dostal do NHL. A jednou, úplnou náhodou, když jsem vstupoval do hotelu, byl na recepci Jirka. Byl jsem tehdy sám, takže vám neřeknu podrobnosti, ale bylo to zajímavé… co se týče lásky.
Má u vás, nebo řekněme v Praze zlínské publikum nějakou pověst?
Nevím, jak to mají jiné kapely, ale já si nepamatuji ve Zlíně špatný koncert. Svého času tady byly dva kluby – Golem, kde jsem strašně rád hrál, pak 603, což jsem v tu dobu považoval za možná úplně nejlepší hudební klub v Čechách. Dobře se tam hrálo, škoda že už ani jeden není. Zlín bylo v jednu dobu město, kde jste měli ve dvou klubech vířivku v zázemí pro kapelu. To nemá ani jeden klub v Čechách a vy jste v jednom městě měli hned dva. Na Moravě jsou lidi trošku víc rozjetí. Nevím, čím to je. Super koncerty máme i v Čechách, nechtěl bych to házet do jednoho, nebo do druhého pytle. Možná za všechno hovoří to, že náš basista má manželku ze Zlína, která na naše koncerty chodila od svých třinácti let
Společně s vámi zpívá v kapele na střídačku také Tereza Černochová a Tonya Graves. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?
Je tam spousta rozdílů a spousta společných věcí. Na podiu jsou obě perfektní, jinak by s námi nezpívala ani jedna. (úsměv) Každá je do jisté míry úplně jiná. Tonya má hlubší hlas, Tereza má vyšší hlas a to je asi nejzásadnější technický rozdíl. V některých věcech tak může nastat problém. Dvě skladby nemůžeme s Terezou hrát, protože to rozsahově nejde skloubit, ale tak to prostě je. Perfektní je, že okolnosti jsou takové, že se zpěvačky střídají. Ale nejlepší je, když jsou na podiu obě najednou. Jsme tam všichni tři a má to největší grády. To ale nejde vždycky. Máme to štěstí, že máme dvě nejlepší zpěvačky.
Chodíte na koncerty některých českých kolegů?
Od dětství miluji Pražský výběr, takže na jejich koncertě jsem byl, ale to mě shodou okolností i pozvali. Jsem ohromný fanoušek Romana Dragouna, ale popravdě je to tak, že spoustu českých kapel vidím přes rok i několikrát. Za chvíli začne letní sezona a hrajeme na festivalech, kde většina těch kapel hraje taky, takže české kapely vídám poměrně často.
A kterou zahraniční kapelu byste si určitě nenechal ujít?
Už před nějakou dobou jsem se rozhodl, že si nenechám ujít nic. Třeba jsem naživo nikdy neviděl Davida Bowieho, který v Čechách byl čtyřikrát a já ani jednou na ten koncert nešel, i když jsem mohl. Ten člověk bohužel v lednu zemřel a už ho nikdy neuvidím, protože jsem úplný idiot. Stejně tak to mám i s Joe Cockerem, který sice nebyl nikdy úplně moje krevní skupina, ale pak jsem slyšel desku, která byla absolutně fantastická a já už toho člověka nikdy neuvidím naživo, jak nádherně zpíval, protože jsem prostě idiot. Takže já doporučuju, jestli se někdo zajímá o hudbu, tak chodit skoro na všechno. Samozřejmě nepůjdete na něco, co vyloženě nenávidíte. Já jsem takhle byl na White snake, což není moje krevní skupina, byl jsem na Motorhead a po půl roce zemřel Lemmy Kilmister a já můžu aspoň říct, že jsem na tom koncertě byl. To, že se mi ten koncert moc nelíbil, je věc jiná. Ale byl jsem tam. Můj táta neviděl Jimyho Hendrixe. Byl tehdy v Americe, ale na koncert se mu nechtělo a Hendrix za měsíc zemřel. Mohl ho vidět naživo. Kdo to v Čechách může říct? Táta mohl být jeden z těch mála, kdo to mohl říct.
Jakou radu byste dal mladým začínajícím muzikantům?
Nejsem ten, kdo by měl radit. Nikdy jsem nebyl nijak drasticky ambiciózní. Měl jsem v životě ohromné štěstí, že jsem potkal správné lidi ve správnou dobu a na správném místě. Nejsem věřící, takže nevím komu poděkovat, možná přírodě nebo prozřetelnosti. Takže co mám říkat lidem. Ať jsou ambiciózní a makají na sobě, když sám jsem to nedělal? Zároveň je blbý říct jim, že to přijde samo, protože to takhle samozřejmě není u každého. Možná bych doporučil jednu věc, v dnešní době docela důležitou. Dělejte hudbu s láskou, dělejte hudbu z toho nejlepšího přesvědčení, jak podle vás má hudba vypadat, a neočekávejte výsledky. V první řadě dělejte hudbu pro radost, a když přijdou výsledky v podobě slušně naplněného sálu nebo písně v radiu, tak to berte jako bonus. Takhle jsem to totiž vždycky měl. To byl důvod, proč jsem nebyl ambiciózní, proč jsem nebyl pilný. Hudbu jsem vždycky bral jako zábavu, jako věc, kterou dělám s kamarády. Nechtěl jsem primárně vydělávat peníze, být profesionální muzikant. To vlastně přišlo náhodou. Doporučuji muzikantům vystudovat práva, nebo nějaký pěkný řemeslo, kterým se můžou živit vždycky, když to náhodou s hudbou neklapne. Klidně být ambiciózní, chtít hrát lidem, ale nijak se z toho nehroutit.